Chcete být kreativní? Udělejte každý den něco jinak

Včera večer mi volala kamarádka a nadšeně mi sdělila, že dostala místo grafičky v jedné solidní soukromé firmě. Nečekala to, protože ji po krátkém úvodním pohovoru posadili k počítači – jenže k Macu. A ona na něm nikdy nepracovala. Neměla tušení, jak se v neznámém prostředí pohybovat.

Nemá však ve zvyku se vzdávat bez boje, a tak začala zkoušet, „co se stane když“, a během půl hodiny svou první grafiku na tom neznámém počítači vytvořila. Při podpisu smlouvy se pak dozvěděla, že její potenciální šéf sledoval práci uchazečů na svém počítači, a důvodem toho, že právě ona je tím nejlepším ze 140 uchazečů, je její hravost a zvědavost, odvaha zkusit něco nového a schopnost si s tím poradit

A to je také v podstatě to, čemu se říká kreativita. Vtip je v tom, že každý, skutečně každý člověk může být kreativní. Je to něco jako základní životní funkce, stejně jako dýchání, schopnost, která nejen umožňuje přežívat, ale hlavně umožňuje žít s radostí. A žít s radostí znamená žít zdravě a smysluplně.

Logická otázka je – proč tedy všichni svou kreativitu neprožívají? Proč nejsou všichni tvořiví, zvídavý každý den, v práci, doma, kdekoliv?

Důvodem je strach – třeba strach z toho, že to, co by udělali, by nebylo správně, nelíbilo by se to šéfovi, bylo by to nezodpovědné vůči někomu, porušili by nějaký hodnotový nebo názorový systém, pravidla. A ze strachu, že by se to stalo a ještě ke všemu by na to někdo přišel(!) a potrestal je nebo odsoudil, zesměšnil (Co to tady děláš? Ty nevíš jak se to má dělat? Hraješ si na génia? Přestaň blbnout a plň normy!), kontrolují sami sebe.

Jenže to je důvodem obrovského napětí. Napětí mezi dvěma silnými póly, mezi chutí žít, potřebě radosti, hravosti a zvídavosti a mezi tímto strachem. Nebo jinak – síla, se kterou se lidská přirozenost touží uplatnit je velká a stejně velkou sílu musí jedinec vynakládat na to, aby tyto „nezodpovědné a nežádoucí“ projevy potlačil. To však také znamená, že k životu může využívat jen ten zbývající zlomek svého potenciálu, většinu sil má vázanou na vytváření svého vlastního stresu.

Připadá vám to bezvýchodné a neřešitelné? Není. Zkuste to sami. Udělejte každý den něco jinak, jeďte do práce jinudy, usmějte se na člověka, se kterým jste se pohádali a ještě to nevyvětralo, vezměte si na sebe kombinaci oděvů nebo doplňků, kterou jste ještě neměli, dejte si na salát jiný olej, zkuste prožít jeden večer jinak. Ne nutně excentricky bouřlivě, jen jinak, ale tak abyste do toho šli zvědavě a měli jste chuť do toho experimentu. Můžete si zpívat, můžete si číst, můžete mlčet, můžete někoho pozvat, to je jedno, pro co se rozhodnete. Zkoumejte zvědavě co se děje, co to s vámi dělá, co nového jste při tom objevili.

To je cesta k tomu, aby vás i běžné a už do jisté míry rutinní činnosti zase bavilo dělat, abyste v nich našli znovu zájem a radost.

Není totiž žádné umění dělat jen to, co nás baví, také to – obzvláště v podání nedospělých dospělých – není udržitelný způsob existence. Skutečné umění je stav, kdy nás baví to, co právě děláme. Také je to jediný způsob jak to dělat dobře, tak aby to mělo smysl. Určitě jste zažili při nákupu otrávenou a vlídnou prodavačku – snídaně od té otrávené je také jako otrávená, od té vlídné nebo veselé vám dodá jakousi přidanou hodnotu. Tu vlídnou prodavačku její práce baví a vsaďte se, že si hraje s aranžováním pečiva nebo barvou ubrousků. Namítnete – prodavačka? Za ty peníze se snažit?

Ale v tom je ten vtip – ona se nesnaží, nesnaží se nikomu nic dokazovat, nesnaží se pracovat co nejméně už aby byl večer a mohla hlavně zamknout. Takový člověk, ať je to prodavačka nebo prodavač, úředník za jakoukoliv přepážkou, ředitel zeměkoule, má ve svém vnitřním etickém kodexu jasně dáno, že to, co dělá, bude dělat se zájmem. Proč? Protože ho to baví, protože to i jemu dělá radost.

Jaký je z toho bonus? Tím jak a co děláme, tvoříme svět. Doslova. Zakyslým obličejem zvyšujeme zakyslost svého okolí a všímejte si, že se Kyselost & Co. šíří poměrně lehce – jste zakyslí a někdo vám to vrátí, jste popuzení a nepotkáte laskavého a trpělivého člověka, ale pedanta nebo cholerika, podle potřeby, a konflikt je na světě. Podle všeho se tak šíří i to, čemu se říká blbá nálada. Podstatná chyba toho tvrzení je pasivum – „se šíří“. My sami si šíříme blbou náladu.

Když budeme kreativní, zkoumaví, tvořiví, budeme mít vždycky alespoň trochu radost a budeme vytvářet docela jiné zážitky, setkání, výsledky naší práce. Vždycky máme nejméně dvě možnosti.

Iva Adlerová

Konzultantka a lektorka